Ztracen v Mlze - Mt OConnor

Opět krásný den, ale v údolí podemnou se hromadí mraky inverze. Po krátké euforické oslavě na vrcholu začínám tedy běžet dolů, abych našel cestu do chaty. Avšak po krátké chvíli není vidět absolutně nic a mlha mě doslova pohltí. Čtyři hodiny zkouším marně různé cesty, jak se dostat z náhorní plošiny. Vše je marné. Každý můj pokus skončí na strmém strázu v neprostupné kleči zasukovaných stromů. Vzdávám to, musím tedy nějak přečkat do rána, než mlha opadne. Najdu si placaté místo, vytáhnu z batohu velký igelitový pytel poslední záchrany a zalezu do něj.

Ve svých myšlenkách se chlácholím, jak tohle budu řešit a jaké to bude mít následky. "No co, vymrznu jednu noc bez spacáku v tomhle igelitu a i kdyby pršelo, tak zítra sejdu do chaty, dám si zbytek dne volno, všechno usuším, odpočinu si a budu dál pokračovat!"

Začnu poslouchat kapelu Mig21. Broukám si melodii, za chvíli stojím bosky na kamenu, koukám do mlhy a pohupuji se do rytmu: "Když ti vítr napne plachtu, plachta popožene jachtu..." V ten moment ve mě zavládne harmonie. Už nejsem na sebe naštvaný, že jsem to zbabral, už mi nevadí, že se moc nevyspím a bude to drsné.

Na to zafouká vítr a v mlze udělá velké okno a já vidím vzdálený vrchol Mt O Connor! V okamžiku jsem sbalený a nasměrovaný rychlou chůzí k jeho vrcholu. Nedlouho poté stojím u malého horského jezírka, kde najdu svoje stopy. Výborně. Našel jsem se na mapě a zvolím plán!

Určím si, že za dvacet minut svižné chůze musím zatočit do prava. Start. Opět zmizím v husté mlze, ale tentokrát vím kam jdu! Zanedlouho už vidím udolí a maličkou chatu! Už jen projít klečí. budu spát ve spacáku, hurá, hurá.