01 Průchod minovým polem

Po dvou dnech sice Michalův palec na noze stále není plně uzdraven, ale už to vcelku stačí, abychom mohli začít další výlet. Je to opět double. Dvoj výstup na dvě 6000m sopky. První den projdeme po prašné silnici ke gejzírům a postavíme stan. Koupeme se v teplé vodě potoka a zkoumáme, které jezírko má optimální teplotu.

Druhý den hned z rána dojedou turisté a strašně se bojí jít trošku více mezi gejzírová pole. Ale my tam máme postavený stan celkem uprostřed. Celý den si lebedíme, fouká šílený vítr. Vaříme si polévku v gejzírech. Taky brambory a vajíčka, čaj z Koky. Cepíny vyhloubíme kanálky a svádíme horkou vodu z několika menších gejzírů do hlavního proudu, kde někdo vyrobil přehradu. Z rána je to ale studené, a tak si najdeme gejzírovou jámu s koupatelnou teplotou, a hlavně já se tam pořádně vykoupu. Mezitím k nám dojde holka z Francie, štíhlá, pěkná, na nohách má šedé legíny a je zablouděná. A nám se najednou nějak špatně dýchá, udělá sucho v ústech a nemáme co říct. Ale nakonec jí poradíme kudy se dostat k termálním pramenům, kde se lidé normálně koupou (normální lidé). Takže odchází a já dál pokračuji ve vyhazování divného

zelenooranžového bahna z jedné teplé louže, vlasy mi trčí jak brouku Pytlíkovi a jsem maximálně spokojen. Co mi ale potom zkazí náladu, že při vaření polévky mi vítr sfoukne víčko od titanového ešusu do toho největšího gejzíru. Uděláme pár fotek, jak lamentuji nad vařící vodou, několikrát se tam jdu podívat, jestli se náhodou nevyplavilo, ale nic. Ach jo.

Další den se sbalíme a vyrazíme na průsmyk. Přejdeme ho bez obtíží a blížíme se k ostnatému drátu. Ano, dneska ilegálně přejdeme hranici a budeme spát v Chile bez razítek do pasu. Už jsem tudy podobně šel v roce 2013. Voda v laguně klesla asi o metr. Na druhé straně drátového plotu si uděláme několik selfíček a pokračujeme po sypkém písku. Vtom Michal najednou uvidí na zemi nějakou divnou kulatou plastovou věc. "Co to je? Mina? He he." Vezmu to do ruky a Michal to chce a tak mu to dám a odběhnu od něj pár kroků. Jsem to ale kámoš. Michal si to pozorně prohlíží a čte: "Mine fuselage" a ledabyle to odhodí pár metrů pryč. Jenže ve stejném okamžiku já stojím jako přimražený a s otevřenou pusou skenuji okolní písek. Všude kolem nás z něj vystupují velké asi třiceticentimetrové ocelové koláče. Stojíme v MINOVÉM POLI!!! Řeknu pár sprostých slov, udělá se mi divně, kdybych měl plenky asi si trochu cvrknu strachy. Jsme obklíčeni. Velké ocelové výbušné mrchy jsou napůl schované v písku, tenkými provázky jsou spojeny s plastovými krabičkami a ty opět spojeny s dalšími plastovými krabičkami. "Mine fuselage, já ty dementy Bolivijce fakt nenávidím! Hlavně, že dva vojáci nám dají vypisovat dotazník kolik jim darujeme dolarů na vysázení lesa, který si sami vykáceli..."

Strategie je jednoduchá. Mozku nám moc nezůstalo, a tak vymyslíme, že pomaličku projdeme k hladině laguny a po nově uschlém břehu poodejdeme na druhou stranu minového pole. Ano teď, když to píšu, je mi jasné, že jsme se měli vrátit po vlastních stopách, jenže v tu chvíli jsem měl představy trošku víc upnuté na to, jak mi to utrhne nohu, nebo nás to nejspíš pošle do vzduchu v několika kusech. Michal je uváženější a krotí můj spěch a vysvětluje: "Musíš v tom písku šoupat nohama, abys tu minu když tak vycítil." Paráda. Naštěstí se dostaneme k Laguně a po tom břehu snadno dojdeme na druhý konec ostnatého drátu a tam najdeme jednu trojúhelníkovou cedulku. "Minas." No co už, pokrčíme rameny a pokračujeme.

Potok, který sledujeme, najednou vyschne a nám dojde, že jsme asi měli nabrat vodu. Pozdě. "Neboj, za rožkem bývala obrovská laguna." Ujistím Michala, že můžeme pokračovat. A protože má Míša lepší zrak, za chvíli ji uvidí. Celkem malá louže uprostřed pouště s velkou aglomerací ptáků. Výborně, nejlepší voda pro průjem. Desinfekce nám totiž došla. Aha, někdo může namítat, že to můžeme převařovat. Jenže v 4800m nad mořem je bod varu už úplně v háji a do vařící vody můžete klidně strčit ruku a nic se vám na krátkou dobu nestane. Takže se pokusíme nabrat co nejčistější trochu dál od břehu. Červené plavající breberky nefiltrujeme, už vím, že jsou zcela jedlé. Fouká strašný vítr, a proto náš stan dokonale zabarikádujeme kameny a pískem. Dochází nám, že díky nedostatku vody se budeme muset vracet k této laguně, což prodlouží výlet. Propočítáme jídlo a znovu ho přerozdělujeme na každý den.

Na každý den tedy máme:

Deset lžiček ovesné kaše, Instantní polévku, Dvě kolečka sušenek, Trochu nízkokalorického instantního nápoje, Coca čaj, Stroužek česneku, Konzervu tuňáka, 125g instantní bramborové kaše

Spočítali jsme to na 1300Kcal. Denní příděl normálního člověka v klidu je 2000Kcal. Takže budeme trochu hubnout...

Na místě u Laguny zahrabeme nějaké jídlo, nebudeme ho přece tahat při výstupu na horu. Bereme si jenom jednu dávky výše popsaného přídělu. Aha, tak ještě máme kafe. To nás určitě zachrání.