03 Parinacota 6348m

Dnes máme naplánováno dojít až na sedlo mezi sopkami Pomerape a Parinacota. Což se nepovede. Je to strašná dálka a my jsme docela vysílení a na přísné dietě. Poslušně však odkusujeme hořký úděl. Strávíme asi dvě hodiny fantazírováním, co všechno bychom snědli a na čem jsme si kdy výjimečně pochutnali. Náladu naproti všemu máme dobrou. S Michalem uděláme srandovní video, kde si naše malé sušenky namáčí do sopečného prachu a pak je jakoby nic chroustá. Stejně je ten prach všude a jíme ho takměř pořád. Naplánujeme, že až se za nějaký dlouhý čas sejdeme, nasypeme si slavnostně písek do kafe, aby nám připomněl tyhle chvíle. K večeru jsme unavení a stále ne na sedle. Přemluvím Michala, abychom to zabalili. Budeme mít stále ještě dost vody a jídla, abychom se zítra dostali na průsmyk a další den na vrchol, kde si nabereme trochu ledu pro vodu. Nějakým zázrakem spíme na místě, kde není žádný vítr a noc je podivuhodně teplá. Jenom mínus dva stupně.

10.Června 2016

Hubneme, nezahříváme se, "táhneme se jak lemry" a zoufale nutíme tělo spalovat tuky na energii. Ale spíš probíhá svalová kanibalizace, což je docela zajímavý jev jak mi Michal barvitě popisuje.

Nálada je ale kupodivu stále v pohodě. Po cestě se jednou zastavíme a uděláme si bramborovou kaši z prášku se solí a oreganem. Polévky došly. Zapijeme to ohřátým broskvovým nápojem. Každý jen půl litru. Dochází nám voda a musíme šetřit.

Když konečně přijdeme na sedlo a někde z vrchu se odtáváním spustí bahnitá voda, pít se v žádném případě nedá. Sledujeme její proud a na straně kopce po hodině vyrobíme platformu na stan. Dneska hotovo. Z poslední vody uděláme kousek bramborové kaše a sníme s tuňákem. Ležím a poslouchám písničku od Pearl Jam Corduroy. Nějaká pomalejší verze. Naprosto mě ten moment dostane. Není ve mně moc síly, a přesto cítím vděčnost, že jsem živý a zdravý.

Byla normální ledová noc, ale nefoukalo. Nespali jsme vůbec. Ráno posnídáme hrstku vloček a s troškou vody se po sopečném písku a kamení šouráme k vrcholu. Kolem 5800m začíná sníh. Nefouká a svítí slunce. Naše zmučená těla marně spalují již neexistující zásoby tuků a svalů, abychom mohli pokračovat vzhůru. Michal si to vytrpí naplno. Já v sobě najdu poslední zbytky válečníka a dohrabu se na vrchol o skoro hodinu dříve. Sedím tam a koukám, jak se to v Michalovi láme. Jak ukrajuje svých 15-20 kroků a znovu se hrbí opřený o cepín. Za ním majestátně ční největší hora Bolívie Sajama 6542 m.n.m.

Když konečně přichází na vrchol, plete nohama a znaveně povídá: "Aklimatizace neexistuje, aklimatizace není..." Tak se to povedlo, vyšli jsme na dvě 6000m hory na jeden zátah. Oba cítíme obrovskou radost, jak běžci, co zrovna doběhli do cíle obtížného maratonu. Pro nás to ale dneska zdaleka nekončí. Za dvě hodiny seběhneme zpátky ke stanu. Z ledu posbíraného na hoře rozpustíme vodu a uděláme hrstku těstovin. Spolykáme je a ze zbytku vody z nich a dalšího ledu uděláme jeden litr energetického nápoje, do kterého dáme zbytek zásob: Dvě špetky soli, coca listy, zelený čaj a trošku cukru.

Sbalíme potom a vyrazíme směrem vesnice Sajama. Je pět hodin večer a zapadá slunce a nás čeká asi 15 kilometrů pouští.

V osm hodin je tma jak v pytli. Michal nás naviguje díky GPS v mobilu. Už celkem nemůžeme a plandáme se jak dvě loutky. Posledních pět kilometrů sejdeme z cesty a snažíme se jít rovně za světlem. A to je naše smrt. Přelézáme ploty pro lamy, jsou tu velké drny trávy, nakonec se ocitneme na bažinatém podloží s množstvím obřích kaluží, které musíme obcházet nebo zkoušíme přeskakovat dle možností. V našem zbědovalém stavu zabředneme do fiktivního rozhovoru a Michal se mě ptá : "Dokázal bys teďka dojít ještě dalších 10km do základního tábora Sajamy? Za 100 000 euro. Ale jako úplně bez toho, že by ses v té vesnici zastavil, ani napit by ses nemohl." A já přesto, že se mi sukují nohy a jazyk, se kasám : "Klidně, není problém, za sto táců. A pak bych byl nemocný tak dva týdny a měl bych prachy na dalších deset let..." Nicméně když se konečně ocitneme v hliněném městě postaveným Bolivijskými vlaštovkami, obejdeme všechny restaurace, kde bychom se mohli najíst, a zjistíme, že mají zavřeno. A tak jdeme na náš hostel babičky ploutvičky a dáme si instantní polévku a usneme. Celkem jsme za ten den na nohou 12 hodin 20 minut.