02 LAGUNA DE NINO

Skoro po tmě opouštím chatu bez rozloučení.

Vytrvalým pochodem úspěšně odškrtvám další etapy GR20. Někdy prší, jindy sněží. Je mokrá zima s pár stupni nad nulou. Nikde nikdo, ani živáčka.

V hlavě si pro zpestření atmosféry představuji, že lidstvo zasáhla opravdová zombie apokalipsa. Já jsem stihnul utéct do hor, které skapálům zkrátka nevoní. Jídlo dochází a po každém příchodu do chaty vše hladově prohledávám. Je to už zase šest dní co nevidím živou duši.

Na jednom tábořišti, když jdu pro vodu slyším blížící se příšerný hromový hluk. Zastavím se a poslouchám. Rozhlížím se jak pračlověk, který má právě zahlednout mocné bohy.

Vrrrrrrrrrrmmmm. Stíhačka mi proletí přímo nad hlavou. Celé tělo rezonuje a... Vrrrrrrrrrrrmmmm. Proletí druhá, ale to už se držím za hlavu a zcela nefalšovaně se mi plaší nohy. Chudák pračlovíček - co to bylo? 

Napalm proti zombie městu, jak jinak!

Blížím se k další chatce. Všechny obtížné pasáže mám za sebou. Do cíle zbývají tři dny pohodové chůze. Je churavo a bezvětří. Slunce jsem viděl jen občas na pár minut. 

Z chaty hraje tlumeně rádio.

Zombice

HELLO! - pozdravím shrbenou postavu. Zombie! A to jsem teda v háji. Tyhle potvory nejsou vůbec zpomalené, jak znáte z většiny filmů. Netrvá dlouho a jsem dokonale zakousnutý. Krvácím z krku a vím, že celý výlet je ztracený.

Zombie odešla někam dolů, že prý je ráda sama a že si radši postaví stan, tohle místo je podle ní úplně hnusné, celá Korsika je naprosto k ničemu a hory jdou prý absolutně do háje. Každý v nich dělá jen bordel, hlídači chat pálí odpadky v barelech. Zkrátka mě otrávila svým pesimismem i tím, jak se mnou cloumala za rameno. Do deníčku si zapíši důvody, proč GR20 nedokončím a vyrobím plán: Další den pojedu do Corte. A ponaučení?

Vyhýbejte se jedovatým lidem!

Druhý den je opět zataženo, takměř tma. Scházím dolů do vesnice. Nejdu ale stopovat pryč! Jsem rozhodnut tento podnik dokončit, i když jsem sám sebe zdiskvalifikoval hned na začátku. Jak? Já vám to tedy povím! Hned v dalším blogu...